Dobro došli na Balkán

ZÁPISKY Z CESTY DO ČERNÉ HORY (červen 2018)

Switch to English

Člověk si myslí, že když zažil Itálii a Řecko, že už zažil všechno. Člověk si taky myslí, že když zná Chorvatsko, tak zná Balkán. Špatně. Špatně. Přitom stačí popojet o kousek jižněji od Dubrovníku a začnou se dít věci. V Černé Hoře jsou prostě kulturní šoky zajištěny - zkrátka dobro došli na Balkán.

První zastávka – Podgorica. Na hlavním mezinárodním letišti Černé Hory zhruba o velikosti našeho pardubického letišťátka na nás čekal taxikář, v ruce svíral cedulku s mým jménem, a já si připadala jako princezna. To bylo za celou dovolenou poprvé a naposled, co jsem tento pocit měla. Pak už jsem si připadala buď jako Alenka v říši divů, nebo jako kus bílého masa na prodej – a to zejména, když se mi druhou mízu chytající banda pupkatých Rusů snažila vysvětlit, že když tedy s sebou nemám boyfrienda, že bych si měla na té dovolené najít nějakého náhradního (ideálně samozřejmě z jejich řad).

(Ale jídlo tam mají dobrý, to se jim musí nechat)

Koupete se v moři, na letišti vám stačí občanka a v obchodě platíte eurama, je tedy poměrně jednoduché zapomenout, že nejste v EU. Černohorci vám to ale rádi připomenou pokaždé, když vám v obchodě dají k malému nákupu čtyři igelitové tašky, případně svou absolutní absencí košů na tříděný odpad. A pokud si těchto zvláštností nevšimnete, rozhodně vás zarazí třeba to, že lístek na autobus stojí u řidiče méně než na nádraží, nebo že na půl hodinovou cestu jsou potřeba dva autobusáci (režim okoukání očividně z Řecka, tam to ale posunuli do zcela nových rovin tím, že na obsluhu jednoho autobusu potřebují zaměstnance rovnou tři).

Většina těch skutečně balkánských zážitků pochází právě z cestování autobusem nebo taxíkem – vlak jsme nevyužili, protože z celkového počtu dvou železničních tratí neprojížděla naším městečkem ani jedna. Nezapomenu, jak jsem se v serpentýnách bála o vlastní život, protože autobus jel na můj vkus příliš rychle a příliš nebezpečně. Po hodině, kdy jsem na posledním sedadle toho stroje smrti už byla naklepaná jako vídeňský schnitzel, mi na zápěstí zapípaly hodinky, aby mi oznámily, že jsem právě úspěšně splnila svůj denní plán – ušla jsem 10 000 kroků. Do autobusu jsem vstupovala s číslem 6 000.

 

(Fantom Balkánu)

 

Pořád je to ale lepší varianta, než když autobus nejede. Po průjezdu zbrusu novým tunelem, díky kterému jsme si ušetřili cestu přes obří kopec (a obří serpentýny, pánbůh zaplať), jsme se v podstatě na volnoběh dokodrcali k benzínové pumpě. Lépe řečeno skoro k benzínové pumpě. Zatímco tunel byl mírně z kopečka, nájezd k pumpě byl mírně do kopečka, a na to už nám zkrátka nestačila šťáva. S hlasitým prdnutím a škytnutím jsme se zastavili asi pět metrů od nejbližšího stojanu. Chvilku se nic nedělo, potom se ozval zvuk jako když se startuje trabant po zimě, ale motor ne a ne naskočit. Zmatený řidič vyskočil z vozu a po chvíli se vrátil s ustaraným výrazem a prosbou, kterou nám slečna přes uličku přeložila následovně: "Potřebujeme tři silné muže, kteří budou autobus tlačit."

Velmi neochotně vyskákali z autobusu tři "silní" muži a zhostili se těžkého úkolu. Jenže takový autobus plný lidí, to není zrovna lehká váha. Nakonec tedy musela nadšeně vyskákat celá pánská část cestujících, a společnými silami se jim podařilo dostrkat autobus dost daleko, aby pumpa dosáhla do nádrže. Pánové naskákali dovnitř, řidiči doplnili palivo a já si oddechla, že nemusíme uprostřed černohorské divočiny přespávat a večeřet bagetu a brambůrky z benzínky.

 

(Název tohoto uměleckého díla zní: Tři silní muž tlačí autobus k benzínce)

A to vše, pěkně prosím, za zvuku jedinečných balkánských hitů s tureckými melodiemi a duchaplnými texty typu "Bože, kde jsi, Bože, s kým jsi, Bože." Hrálo to všude. ÚPLNĚ všude.