Jak vidět Neapol a neumřít u toho

Switch to English/comming soon      

Nejsevernější město Afriky. Jedno z nejnebezpečnějších měst Evropy. Domov mafie, která operuje po celém kontinentu. O Neapoli se toho říká hodně, a spousta z toho nejsou zrovna lichotky. Je to město, které vzbuzuje emoce, a ne nadarmo se tvrdí, že Neapol musíte buď milovat, nebo nenávidět – nic mezi tím. Takže když se objevily zpáteční letenky za pár stovek, bylo jasné. Tentokrát strávíme sedmnáctý listopad v srdci italské Kampánie.

Fun fact na začátek. Víte, odkud pochází rčení „Vidět Neapol a zemřít“? Pokud si myslíte, že je to důkaz neapolské krásy – že po její návštěvě už můžete v klidu umřít, protože jste viděli všechno – pak vás nejspíš zklamu. Je to pozůstatek z doby, kdy sem jezdili námořníci z celého světa a vozili s sebou kromě zboží taky syfilis. Takže vlastně viděli Neapol a pak hned umřeli. Opravdu, vygůglete si to.

Ale teď už k cestopisu.

Neapol je město naprostých kontrastů. Široké nekonečné moře a prťavé tmavé uličky. Vůně pizzy na každém druhém kroku a odpadky na každém prvním. Vstřícní a milí lidé, ale taky bezdomovci a žebráci, kam se podíváš. Úchvatné historické stavby vedle zanedbaných domů, které v lepším případě připomínají ghetto. A nad tím vším Vesuv tyčící se k nebi.

A taky chaos. Všudypřítomný chaos, ve kterém se marně snažím najít nějaký řád. Hned po příletu sedáme na autobus, který nás za půl hodiny vyplivne v centru před hlavním nádražím. Sotva nasaju do plic neapolský vzduch, už uskakuju před projíždějícími auty, která se rozhodla udělat z troubení národní sport. V Neapoli navíc platí dost svérázná pravidla silničního provozu. Zákaz vjezdu je jen tam, kam se povoz nevejde, počet pruhů na silnici se odvíjí od počtu aut a přednost má vždycky ten, kdo se míň bojí.

Chvíli trvá, než si na místní tempo a provoz zvykneme, ale po pár hodinách už jsme k nerozeznání od rodáků. I když se pro jistotu pokaždé pořádně rozhlédnu, než vstoupím na přechod – a to i v případě, že mám zelenou.

Den první

Naše kroky vedou do historického centra, kde hledáme něco rychlého k obědu. Jenže ouha – je teprve půl dvanácté, takže na restaurace je ještě brzo. Nakonec nacházíme na malém zaplivaném náměstí ještě menší a zaplivanější pizzerii. V jídelním lístku mají sice i těstoviny, ale ty prý nedělají. Pizzu dělají, ale nejspíš někde jinde, protože nám ji po deseti minutách přinese týpek z vedlejší ulice v krabici. Ale je skvělá a úplně jiná, než jsem ochutnala kdekoliv jinde v Itálii nebo u nás. Číšník se nás ptá odkud jsme, a poté, co mu to řekneme, se vyptává, jestli je Česká republika součástí Ruska. Vzdělávací systém tady asi zaspal.

Dát si pizzu v místě jejího vzniku je skoro povinnost.

Čeká nás cesta metrem na ubytování, kde chceme jen zahodit batohy a vrátit se zpátky do centra. Musíme toho hodně stihnout. Metro je ale naprosto samostatná kategorie!

Zastávky neapolské podzemky jsou opravdu proslulé svou nápaditostí. Některé z nich – například zastávka Toledo – se dokonce staly vyhledávanými turistickými atrakcemi. Metro je navíc poměrně levné. Jednorázová jízdenka z automatu stojí 1,10 €, nebo můžete při vstupu do metra jen přiložit kartu k turniketům a za 1,50 € máte jízdenku na 90 minut na veškerou městskou dopravu. Víc pozitiv ale najdete jen stěží.

Samotné vlakové soupravy vypadají, že na trase jezdí už od dob vlády krále Umberta. Intervaly mezi spoji jsou obrovitánsky dlouhé (není výjimkou ani 20 minut uprostřed dne) a podle toho taky vypadá jejich obsazenost. Jeli jste někdy pražským metrem v páteční špičce? V Neapoli tak vypadá doprava v neděli po obědě a pro cestování ve špičce se hodí snad jen klasická průpovídka: „Stojím na jedné noze a ani nevím, jestli je moje.“ Přesně tak natřískané tady to metro mají. Zkrátka bašta pro covid. Naštěstí jsou Italové zodpovědní a všichni mají poctivě nasazené roušky a respirátory.

Kromě metra jezdí v Neapoli i autobusy, které jsme nevyužili, a celkem čtyři městské lanovky podobné té, která v Praze vozí turisty na Petřín. Cena je jednotná.

Strop na zastávce Toledo. I kdybyste si měli jen prohlédnout zastávku a nikam nejet, za tu cenu lístku vám to asi stojí.

Každá zastávka metra je jiná. Všechny jsou hezké, ale to nic nemění na tom, že cestování podzemkou je tu spíš za trest.

Konečná zastávka jedné ze čtyř lanovek.

Oproti metru je v lanovkách úplně prázdno.

Když se z toho kulturního šoku a přehnaného tělesného kontaktu vzpamatujeme, čeká na nás Quartieri Spagnoli neboli Španělská čtvrť. Tahle oblast vznikla v 16. století a měla poskytnout ubytování španělským vojenským jednotkám, které zde měly za úkol potlačovat revolty.

Když si budete na internetu zjišťovat, kterým oblastem v Neapoli je lepší se vyhnout, nejspíš narazíte právě na Španělskou čtvrť. Prý tam nemáte chodit nejradši vůbec, a když už tam teda musíte, běžte tam za denního světla. A víte co? Je to blbost.

Stejně jako v každém velkém městě, i v Neapoli si musíte dávat pozor na kapsáře a pouliční podvodníky. Ve Španělské čtvrti to není jiné. A je pravda, že některé ulice jsou osvětlené spíš sporadicky a nepůsobí úplně vřelým dojmem, nicméně to nic nemění na tom, že jsem si ani na chvíli nepřipadala ohroženě. Hlavní ulice Toledo, která čtvrť rámuje na východní straně, je pulzující tepnou plnou lidí, a přilehlé uličky jsou i v noci plné turistů, kouzelných barů a kaváren, typických italských pizzerií, trattorií a obchůdků se suvenýry. Pro turisty jako dělané.

To všechno má kouzelnou atmosféru. Ze všech oken a balkonů visí prádlo, ať už svítí slunce nebo je tma a prší. Oprýskané a poničené domy získávají druhý dech díky pouličnímu umění a celkově musím říct, že procházky v místních uličkách patří mezi mé nejoblíbenější vzpomínky na Neapol. Jen tak bloudit, posrkávat Aperol a libovat si, jak je na tom světě krásně… Ale abych byla upřímná, potulovat se tu sama ve tři ráno bych asi nechtěla, to zas ne.

Je to tu čisté a opravené? Ne. Ale zato je to ta pravá Neapol.

A hele, i naši vlajku tam mají. Tak co bychom se báli.

Čím hnusnější barák, tím hezčí obrázky. Obzvlášť v lásce tu mají Maradonu, ale asi jsem ho samým údivem zapomněla vyfotit.

Jsme vyzbrojeni Aperolen a připraveni pokořit Neapol!

Dál se vydáváme ke Castel Nuovo, monumentálnímu hradu u přístavu. Bohužel se nedá jít dovnitř. Netuším, jestli jdeme pozdě, nebo je hrad mimo sezonu zavřený. Můžeme ho ale obdivovat zvenčí, a to samo o sobě stojí za to. Hrad byl postaven už ve třináctém století a právem je jednou z nejvýznamnějších ikon města.

Okoukneme taky přístav, kde kotví obrovské výletní parníky, a pak se podél moře vydáváme k dalšímu hradu, kterým je Castel dell´Ovo, neboli vajíčkový hrad. Ten leží na skalnatém ostrůvku, který je s pevninou propojený krátkou hrází, a jeho název vychází z legendy, podle které je v základech hradu ukryto kouzelné vejce. Rozbije-li se, stihne Neapol pohroma. Zatím snad dobrý. Už je tma a hrad zrovna zavírá, ale stejně jako u jeho většího kamaráda platí, že i z venku je to krásné pokoukáníčko.

Vánoční stromečky tam vypadaly hrozně nepatřičně. Jak může být skoro advent, když je dvacet stupňů?

Monumentální Castel Nuovo.

A nádherně osvícený Castel dell´Ovo s malým přístavem.

Blíží se čas večeře, ale stíháme ještě krátkou procházku na Piazza del Plebiscito, které svým vzhledem připomíná zmenšenou verzi hlavního vatikánského náměstí. Stíháme také posledních pár minut uvnitř Baziliky sv. Františka z Pauly a nádvoří královského paláce. Na skok se stavíme i v nákupní galerii Umberto I, která zase připomíná podobnou stavbu z Milána.

Pak už je ale čas najít si místo na večeři, vybíráme si roztomilou trattorii ve Španělské čtvrti a dáváme si těstoviny s mořskými potvorami. Skvělý den zakončíme skvělým Aperolem a padáme znaveni do postele. Mimochodem, v deset večer už je metro skoro prázdné na rozdíl od ulic, které pořád překypují životem.

Náměstí Piazza del Plebiscito s Bazilikou sv. Františka.

Gastroporno!

 

Den druhý

Hned po budíku nás čeká milé překvapení – ačkoliv předpověď byla celkem divoká, obloha je zcela bez mráčku a vypadá to na nádherný den. Dáváme si ke snídani kapučíno a luxusní croissant s pistáciovou náplní v kavárně, která se na tři dny stane naší snídaňovou stálicí. Jíme na stojáka na baru, jako praví Italové. Mimochodem, croissanty tu dělají z úplně jiného těsta, než jsem zvyklá vídat v jiných italských regionech. Z takového jakoby buchtičkového. Je to jiné, ale pořád vynikající.

Takhle tu začínáme každé ráno.

Vydáváme se směrem k hlavnímu nádraží a vyrážíme do Pompejí. Čistě prakticky – linka, která spojuje Neapol s Pompejemi se nazývá Circumvesuviana a konečnou stanici má v Sorrentu. Vlaky vyjíždí ze stanice Porta Nolana, což je od hlavního nádraží coby kamenem dohodil. Když si sem dojdete, máte větší šanci, že si sednete. Další zastávkou je Napoli Garibaldi, což je zastávka přímo propojená s obrovským komplexem hlavního nádraží, a tam už se vlak naplní k prasknutí, skoro na úroveň odpoledního metra. Lístky se kupují v pokladně poblíž vstupu do stanice, v jednom směru stojí 2,80 € a můžete si koupit rovnou i zpáteční, platí na všechny spoje na této lince. Odjezdy jsou poměrně časté, zhruba dvakrát za hodinu, a cesta trvá asi 45 minut.

O Pompejích jste už asi něco málo slyšeli. Ročně tyhle vykopávky navštíví asi 2,5 milionu lidí, což už je docela solidní nával, hlavně tedy v letních měsících. My jsme si v půlce listopadu připadali jako v pohádce. Turistů bylo poskrovnu, a tak jsme se mohli pompejskými uličkami brouzdat chvílemi naprosto sami. Jedinou nevýhodou je to, že se dělá brzy tma a areál se zavírá už v pět hodin. My bychom ocenili víc času.

Vstupenky stojí 16 €, v létě je určitě lepší koupit si je dopředu, ať nemusíte stát frontu, ale takhle na podzim jsme byli odbavení raz dva. Už doma si můžete stáhnout jejich aplikaci, kde ke každému významnějšímu objektu najdete krátké povídání, mapky a návrhy tras. Docela se nám hodila.

Pompeje asi není potřeba víc představovat. Jen si všimněte těch davů. Takové je cestování mimo hlavní sezonu.

Zpátky do Neapoli se vracíme za tmy a vydáváme se na večeři. Tentokrát jsme si vybrali pizzerii Gorizia 1916, která sídlí jen kousek od našeho ubytování a sem tam se objevuje v žebříčcích nejlepších podniků ve městě. Byla založena před více než sto lety, otevřená zůstala po obě světové války a dnes ji vlastní už pátá generace té stejné rodiny. Prostředí nádherné, pizza vynikající, ale to už je tady v Neapoli samozřejmostí.

 

Den třetí

Budíček a hurá do přístavu! Jedeme na Ischii! Ale předtím ještě kapůčo a croissant, tentokrát s marmeládou a posypaný mandlemi.

Proč zrovna tam? Možná si říkáte, že je to kvůli termálním pramenům. Ale není to tak úplně pravda. Ty sice na Ischii jsou, ale většina je součástí hotelových komplexů a ty veřejně dostupné jsou na druhé straně ostrova, kam se na mé poměry zbytečně složitě dostává. Na výběr tedy byla Ischie nebo Capri, o kterém jsem se ale dočetla, že úderem prvního listopadu ukončují sezonu a to znamená ticho, prázdno a zavřené restaurace. Oproti tomu na Ischii žije nějakých 60 tisíc obyvatel, takže je tu poměrně živo celoročně.

Na ostrov jezdí několik dopravců, tím nejlevnějším je společnost Caremar, která provozuje pomalé trajekty se zastávkou na ostrovu Procida. Cesta trvá asi hodinu a půl a v jednom směru stojí 12 €. Podle zkušeností stačí dojít do přístavu půl hoďky před odplutím, alespoň takhle v listopadu. Když si do Google map zadáte název společnosti, měly by vás navést přesně do budovy, kde je pokladna.

V téhle budově si budete kupovat lístky. Do lodi se nastupuje přímo před ní.

Pohled na neapolský přístav a Vesus z paluby trajektu.

Samotná cesta je naprostá bomba. Díky hezkému počasí sedíme celou dobu na horní palubě, vítr nám fouká do tváře, slunce se odráží od mořské hladiny a ve vzduchu je cítit sůl. Pohled na neapolský přístav s Vesuvem v pozadí bere dech a než se nadějeme, zastavujeme postupně v Procidě a poté i na Ischii.

Přivítá nás krásný přístav plný plachetnic a malých jachet. Ačkoliv je ještě brzo, na promenádě už otevírají první restaurace, nad hlavami nám krouží racci, všude jsou vysázené palmy a ibišky. Zkrátka středomořská oáza klidu. Jako by se tady čas zastavil a přestal plynout, prostě se jen tak procházíte, užíváte si života a neřešíte žádné problémy. Dokonce jsem si dala i zmrzlinu, takže můj dovolenkový itinerář je tímto kompletní.

V Procidě vystupuje asi jeden člověk...

... a za chvíli nás už vítá Ischia.

Procházíme se městem, nakukujeme do obchůdků se suvenýry a trochu litujeme, že máme jen miniaturní batožinu, kterou nám Ryanair laskavě přepraví zdarma. Mít tak aspoň malý kufřík, určitě tady nějaké místní dobroty nakoupím. Nakonec se musím spokojit jen s magnetkou, ta se mi vejde. Kolem poledne se zastavujeme na Spiaggia dei Pescatori, neboli pláži rybářů, což je jedna z největších pláží ve městě. Sedíme na lavičce, ládujeme do sebe sendvič, který jsme si koupili k obědu, a jen tak posloucháme šumění vln. Ráj. Být jen o pár stupňů víc, asi neodolám a dojdu se smočit. Jenže nechci riskovat, že bych listopadovou koupačku odskákala nachlazením. V době kovidové není zrovna moudré snažit se nastoupit do letadla s kašlem a teplotou.

Pláž rybářů a náš obědový výhled.

Hlavní ulice vedoucí k hradu.

Dalším cílem naší cesty je pláž Cartaromana, o které jsem se někde dočetla, že by v ní snad teoreticky měly vyvěrat termální prameny a prý se tady dají najít nějaká teplá jezírka. Cesta je to dlouhá a náročná, nejdřív nahoru, pak dolů, pak zase nahoru a nakonec dolů. Navíc vede přes cesty, které jsou možná soukromé, takže se každou chvíli bojím, že na mě nějaký Ital vytáhne bambitku. A výsledek je hořkým zklamáním. Pláž je úplně opuštěná, špinavá a zanedbaná. Je tu nějaký hotel a restaurace, takže v sezoně asi funguje, ale v listopadu jsou tu jen hromady odpadků, jakési chlupaté mrtvé zvíře v písku a voda úplně normálně studená. No nevadí, aspoň jsou tu hezké výhledy na hrad.

Nevýhoda cesty: byla hrozně kopcovitá. Výhoda: skvělé výhledy!

Hotovej Karibik! Ne že bych někdy byla v Karibiku, ale takhle nějak si to tam představuju.

Pláž Cartaromana byla zklamáním, ale aspoň je odtud krásný pohled na hrad z druhé strany.

K hradu míříme vzápětí (opět cestou nahoru, dolů, nahoru a nakonec zase dolů přes polosoukromé pozemky). Aragonský hrad je vysoce fotogenickou záležitostí a když ho člověk obdivuje, jak se tyčí na hornatém ostrůvku, musí mu zákonitě padat čelist. Základy hradu byly postaveny už v pátém století před naším letopočtem a s pevninou byl spojen hrází zhruba o dva tisíce let později. Vstupné je 12 €, což se nám moc platit nechce. Radši se pomalým blouděním vydáváme zpátky k přístavu, po cestě si dáváme pár dobrot v jedné z místních Pasticcerií a výlet zakončujeme skvělým Aperolem, protože ten přeci nemůže chybět. O půl šesté se vracíme zpět na pevninu, tentokrát už to na venkovní sezení není.

Večerní procházku historickým centrem Neapoli završíme další skvělou večeří v další skvělé restauraci.

Aragónský hrad na Ischii je zkrátka fešák. I když jsme ho obdivovali jen zvenčí.

A vůbec je to tady celé pitomě fotogenické. Nemůžeme se vynadívat.

Sicilská specialita cannolo - trubička plněná ricottou.

Aperol nesmí chybět. Výjimečně si ho dáváme ve sklenici a vsedě.

Mimochodem, čte se to ňoky. Kdykoliv řeknete gňoči, umře italské koťátko.

 

Den čtvrtý a poslední

Letadlo nám letí až v šest večer, takže máme ještě čas dohnat, co jsme první den v Neapoli nestihli. A že toho je!

Podle mapy zjišťujeme, že jen kousek od našeho ubytování je hrad na vrcholku kopce Vomero. Neváháme, a ještě před check-outem tam vyrážíme. Vstupné do hradu je 2,50 €, což je skoro zadarmo vzhledem k tomu, že výhledy jsou odtud k nezaplacení. Celá Neapol a Neapolský záliv jako na dlani – obrovský Vesuv, hektický přístav, nedaleké Capri a Ischia a historické centrum města, které mě nepřestává fascinovat. Všímáme si slavné ulice Spaccanapoli, která centrum přetíná skrz naskrz a je viditelná i z téhle výšky jako dělící čára.

Mírný opar byl trochu proti nám, ale při troše fantazie najdete na fotce v dálce ostrov Capri.

Neapol poznáte na první pohled i z výšky. Ulice Spaccanapoli rozděluje centrum a panorama dotváří strašidelný Vesuv.

Když se vynadíváme a pobalíme si batůžky, dáváme si opožděnou snídaní v té „naší“ kavárně. Už mají jen croissanty s náplní amaretto – nevadí, ten jsme jediný ještě neměli. Čeká nás ještě několik zastávek, než se budeme muset vydat zpátky na sever. A tentokrát z toho uděláme takové kostelní odpoledne.

Začínáme kostelem Gesu Nuovo, který stojí na stejnojmenném náměstí. Zvenku vypadá prapodivně – jako by mu někdo ukradl vršek, navíc je postavený z nevzhledných šedivých balvanů. Uvnitř je to ale ta pravá přezdobená nádhera a kýč. Zlato, mramor, sochy, štuky, ornamenty, fresky… zkrátka všechno, co italské kostely vždycky mají.

Zvenčí prapodivná kobka...

... uvnitř nádherně zdobený barokní kostel.

Oproti tomu Bazilika svaté Kláry naproti je typickou ukázkou strohé gotické architektury. Komplex zahrnující kromě baziliky taky klášter byl postaven ve 14. století a během let se samozřejmě i on dočkal barokní přestavby. Ta ale vzala za své při letadlovém útoku, který zasáhl Neapol v roce 1943 a bazilika kvůli němu kompletně přišla o střechu. Po válce byla obnovena ve své původní gotické podobě.

Bazilika je přístupná zdarma, do klášterního komplexu se platí vstupné 6 €. Je to skvělé místo, kde se na chvíli zastavit a odpočinout si od shonu města. Klášterní zahrada je zdobená sloupy a lavičkami s pestrobarevnou mozaikou, rostou tady pomeranče a mandarinky, jako by se nechumelilo. Součástí vstupného je i malé muzeum o historii komplexu (hlavně fotky týkající se zničení a následné rekonstrukce baziliky stojí za prohlédnutí) a taky archeologické vykopávky. Pod klášterem se totiž nachází pozůstatky původních římských lázní. Kdo má rád šutry, určitě to ocení.

Průčelí gotického kostela.

Klášterní prostory. Už tomu chybělo jen trochu víc sluníčka.

Běžně mi v klášteře rostou uprostřed listopadu pomeranče...

Součástí prohlídky jsou taky vykopávky římských lázní.

Nakukujeme do dalšího kostela – tentokrát jde o San Domenico Maggiore, který je zase přezdobený, až z toho přechází zrak. Protože nás tlačí čas, dáváme si oběd na stojáka a volba padne na místní prasárnu – pizza fritta, neboli smažená pizza. Někde ji dělají na styl langoše, jinde na styl plněné kapsy. Základem je ale v obou případech pizzové těsto, které se smaží v oleji. Chce to odolný žlučník, ale pochutnala jsem si.

Tučný, ale dobrý.

Na samotný závěr míříme do hlavního kostela, kterým je Neapolská katedrála, ale narazíte taky na pojmenování Duomo di Napoli (Neapolský dóm), Katedrála Nanebevzetí Panny Marie nebo Katedrála svatého Januaria, což je patron města. Jak je vidět, ani místní si nejsou jistí, jak že se tahle stavba vlastně jmenuje. Na každý pád je to ale kostel jako kráva a jeho návštěva je sázka na jistotu. Pokud byste měli v celé Neapoli vlézt jen do jediného kostela, určitě běžte sem.

Je jedno, jak mu říkáte, neapolský dóm je krásná stavba.

Uvnitř kostelů nebývají zrovna super světelné podmínky, tak vám tahle rozmazaná obluda musí stačit. Nebo se tam vydejte sami.

To už ale ručičky hodin neodvratně míří k trojce, což znamená, že musíme začít naše kroky směřovat k hlavnímu nádraží. Po cestě neodolám Aperolu za dvě eura, protože ničím jiným bych se s Neapolí rozloučit nedokázala. Sedáme na autobus na letiště a když se v šest hodin zvedá naše letadlo z ranveje, konečně vím, do které skupiny lidí patřím.

Patřím totiž k těm, kteří Neapol naprosto zbožňují.

Kdybych měla popsat Neapol jedním jediným slovem, sáhla bych po už zmíněném slově chaos. Uskakování před skútry, neustálé troubení aut, lidé pokřikující na sebe na ulici i z balkonů, omlácené domy a uzounké uličky. A kromě toho taky špína, odpadky a zanedbání. Ale taky obrovský duch, neopakovatelná atmosféra, skvělé jídlo a historie na každém kroku. To všechno je ta pravá Neapol.

Verdikt je jasný. Miluju to tady. A určitě tu nejsem naposled.

Sbohem Neapoli. Snad se ještě uvidíme.

 

Pár tipů závěrem aneb na co si dát v Neapoli bacha

• Jestli nejste z dobrodružného těsta, dejte si pozor, kde si objednáváte ubytování. Některé čtvrti jsou zkrátka po setmění strašidelné, a ačkoliv nemusí být nutně nebezpečné, nikdo nechce strávit dovolenou s nepříjemným pocitem za krkem. Mezi takové oblasti patří ulice kolem hlavního nádraží a náměstí Garibaldi (ale kde jinde na světě je to kolem hlaváku hezké, žejo…), ale taky historické centrum a zmíněná Španělská čtvrť.
• My jsme bydleli ve čtvrti Vomero, což je krásná rezidentská oblast, kde jsem se cítila opravdu bezpečně. Bydlí tu vyšší střední třída, rodiny s dětmi a podobná sorta lidí.
• Já ještě nemluvila o jídle? To se musí napravit. Kromě neapolské pizzy, která by vám neměla uniknout, si můžete pochutnat na dalších místních specialitách, a to zejména pečivu. Dejte si buchtu Babá, která vypadá jako atomový hřib vykoupaný v rumu. Anebo si vychutnejte skvělou sfogliatellu z vrstveného těsta. Ta tradiční je plněná ricottou a pomeranči, ale prodávají se i pistáciové, krémové, čokoládové a další příchutě.
• Když si budete dávat kafe, dejte si pozor na dvojí ceny. Některé bary rozlišují, jestli si s pitím sednete (al tavolo) nebo si ho vypijete na stojáka (al banco). Kdo si chce sednout, zaplatí až dvojnásobek.
• V restauracích počítejte s tím, že zaplatíte tzv. coperto, což je poplatek za servis. Někdy je v něm zahrnutá ošatka pečiva, ale to poznáte až potom, co si sednete a objednáte. Pohybuje se kolem 1-3 € za osobu, je uvedeno na spodním okraji jídelního lístku a pokud ho restaurace vyžaduje, nemusíte už dávat spropitné – ale pokud vás servis nadchne, samozřejmě můžete.
• Zejména v metru a v historickém centru si dejte pozor na kapsáře, podvodníky a žebráky. Což platí ve všech velkých turistických městech, ale pro pořádek to tu zmíním.
• A jak je to s koronavirem? V době naší cesty platilo, že do restaurací a památek můžete vstupovat jen s EU Green Passem, tedy očkování, prodělání nebo test. Naštěstí vám k prokázání stačí naše česká Tečka. Kontroluje se to tak napůl.
• Na letišti cestou tam po nás nechtěl nikdo nic, cestou zpátky kontrolovali jen Green Pass. Přesto doporučuju vyplnit všechny potřebné vstupní formuláře, protože když narazíte na pablba, může vám kvůli tomu odepřít nástup do letadla.
• Počasí může být v listopadu trochu nevyzpytatelné, koneckonců je to nejupršenější měsíc v roce. Počítejte ale s denními teplotami nad 15°C a když vykoukne sluníčko, je to fakt skoro na tričko.

Sfogliatella plněná mandlovým krémem.

Babá přelitá rumem, nedoporučuju abstinentům, řidičům a těhotným ženám.

Aperol do ruky a hurá do ulic. Takhle vypadá dokonalé štěstí. 

A kam dál?

Odkaz na ubytování: Casetta San Martino

 

Jak být Italiano vero v deseti rychlých krocích, aneb pojistěte si, že budete od domorodců k nerozeznání

 

Pokud se chystáte do exotiky, třeba vám pomůže můj 14denní thajský itinerář.

 

A pak taky chystám (konečně) sepsat průvodce Bolognou, Barcelonou a San Marinem. Uf, mám co dělat!

 

Nezapomeňte omrknout i můj Instagram, kam se snažím (ne)pravidelně nahrávat fotky z minulých i současných cest a ještě více cestovatelských tipů.