Jak nás pustili do Pekingu a málem si nás tam nechali

PRVNÍ SETKÁNÍ S ASIÍ

Switch to English

Když jsme kupovali letenky do Thajska, vycházel cenově nejlépe přestup v Pekingu. Dokonce osmihodinový! Rozhodli jsme se čas využít lépe než blouděním po letišti a vyrazili jsme do města. Plán byl jasný - rychle projít imigračním, dojet metrem na Náměstí nebeského klidu a zbyde-li čas, projít si Zakázané město a potom se v dostatečnou rezervou vrátit zpátky na letiště. Jenže člověk míní, soudruh mění.

Letěli jsme s Air China. Letadla poměrně pohodlná, i když by se mi v nich sedělo lépe, pokud bych měřila o pět centimetrů méně. Co nás trošku zaskočilo, bylo hlášení, kterým posádka dávala najevo všem pasažérům, že paluba letadla je veřejný prostor a podléhá tedy zákonům Čínské lidové republiky a jejich dodržování je sledováno pomocí audiovizuálního záznamu celého letu. OK, hra na velkého bratra začala dřív, než se letadlo odlepilo z ranveje vídeňského letiště. Servis nebyl vyloženě závratný, ale hlady ani žízní jsme netrpěli. K snídani byla ryba (divný, ale dobrý) a v prehistorických obrazovkách na sedačkách byl poměrně zajímavý výběr filmů. Jen bacha, ať si obrazovku omylem nepřepnete do čínštiny (hmm, tenhle rozsypaný čaj by mohl znamenat "změna jazyka").

 

Čínské aerolinky jsou trošičku bizár.

Imigrační úředník je velký pán

 

V Pekingu jsme dosedali na zem velmi brzy ráno, měli jsme tedy velkou šanci projít imigračním poměrně hladce. První úkol bylo najít správnou přepážku, kde se vydávají krátkodobá víza. Česká republika má s Čínou velmi nadstandardní vztahy a na některých letištích mohou občané ČR při přestupu zažádat až o 144hodinové vízum zdarma. Což nám bylo stejně jedno, spíš jsme se obávali, že nás z letiště nepustí, protože náš přestup je příliš krátký. Pečlivě jsme následovali cedule, které nás měly navést k příslušné přepážce. Ukazovaly rovně, rovně, rovně… Až jsme najednou prošli skoro celou příletovou halou a před námi už byly jen toalety. Šli jsme zpátky podle šipek, rovně, rovně, kolem klasického imigračního (kam se chodí již s potvrzeným vízem), kolem chodby pro přestupující (která by nás dovedla do odletové haly), rovně… Další konec haly.

 

Dobrá, zkusíme se zeptat. Paní v barevné vestě označené písmenem i jako informace nerozumí anglicky. Její kolegyně taky ne. Mezitím přistálo další letadlo a v hale se objevuje víc lidí. Naštěstí pro nás, protože před námi hledanou přepážkou se začala dělat fronta a jen díky tomu jsme ji našli. Číňani nejspíš nechtějí, abychom se jim bez dozoru toulali po městě, protože takhle špatně značenou a takhle mrňavou a nevýraznou přepážku vážně není snadné najít. Musíte vyplnit formulář, kde do extrémně prťavých políček vypisujete všechny své osobní údaje (jméno, cílová destinace, číslo pasu, rodné jméno matky, velikost bot a oblíbenou příchuť zmrzliny) a pak jste vydáni na pospas soudruhovi s razítkem. Ten se na vás podívá, zamračí se, chvíli něco ťuká do počítače a když se mu dostatečně líbíte, pas vám s razítkem beze slova vrátí. A když se mu nelíbíte nebo vypadáte jako rušivý element? Tak zůstanete stát u přepážky jako ten pán vedle nás, který vůbec nechápal, proč celá jeho rodina s razítky už čeká opodál a on stále nic. Spoiler: nakonec ho taky pustili.

 

Poté nás čekala ještě jedna fronta, tentokrát už opravdické imigrační, a nakonec asi hodinu a půl po příletu opouštíme tranzitní zónu a vstupujeme na čínské území. Třetí fronta mě, jako dámu, čekala na toaletách. A pak už jsme vyrazili do města. V ruce jsem svírala detailní pokyny na cestu, kdy a do čeho musíme nastoupit, na kolikáté zastávce přestoupit a jak dlouho by to celé mělo trvat. Jak už jsem říkala, nejsem dobrodruh a mám ráda, kdy je všechno hezky naplánované. Jeli jsme nejprve letištním vlakem Airport Express a potom několik zastávek metrem.

 

 

 Hele, tady čtu, že už jsme na naší zastávce. Vystupujeme!

Konečně jsme dorazili

Náměstí nebeského klidu. Vůbec to tam nevypadalo tak, jak jsem čekala. Prostředkem velikánského prázdného prostranství vede několikaproudá silnice. Celé náměstí je za plotem, aby se po něm náhodou nemohli volně pohybovat nezkontrolovaní lidé. Na vše dohlíží doslova desítky kamer. Oploceným koridorem procházíme z metra k oficiálnímu vstupu na náměstí, kde každý Číňan přikládá ke čtečce "občanku" a následně je podroben důkladné prohlídce. My samozřejmě čínskou občanku nemáme, ale nejspíš máme podezřelý kukuč. Voják, který vstup kontroloval, po nás něco chtěl, my nevěděli co, ale nakonec jsme zjistili, že se chce podívat na náš pas. Zajímalo ho, jestli máme vízum. Potom ještě musíme projít detekcí kovu, rentgenují nám batohy a vytahují z nich bez upozornění vše, co se jim nezdá. Zaujala je hlavně moje cestovní kosmetika ("What is this?" "It is a small shampoo." "And what is this?" "This is Perfume.").

 

Tak tedy znovu. Konečně jsme dorazili. Náměstí nebeského klidu. Teď už nás čekala jen obrovská brána s podobiznou velkého vůdce. Prošli jsme první bránou, druhou bránou a po dvaceti minutách jsme konečně stáli u vstupu do zakázaného města. Tou dobou už nám bylo jasné, že prohlídku vnitřního areálu nemáme šanci stihnout, protože čas odletu se blížil, a tak jsme volný čas využili k bloumání po volně přístupných prostorách a pozorování Číňanů (zájezdy dospěláků tady chodí ve dvojičkách, jako když nás paní učitelka vzala v druhé třídě na školní výlet). Rozhodli jsme se pomalu začít vracet, přeci jen chceme být na letišti s předstihem a mít hezkou rezervu. Začíná cesta zpátky. Začíná horor.

 

 

Zádrhel 1: Nemůžeme najít východ.

 

Brána, kterou jsme prošli dovnitř, je totiž jednosměrná. Prošli jsme celé nádvoří kolem dokola, ale nenašli jsme jediný ukazatel, který by nás navedl k východu. Ptáme se pracovníků areálu, kteří bedlivě střeží jednosměrnou bránu a kontrolují, zda dav proudí jen tím správným směrem. Chlapci sice neumí anglicky ani slovo EXIT, ale mají v telefonech nachystané nejdůležitější fráze v angličtině a čínštině, a pomocí posunků nás posílají rovně a po dvě stě metrech doprava.

 

Zádrhel 2: Dvě stě metrů a žádný východ.

 

Jen průchod do zahrad, který je nejspíš stejně jenom pro zaměstnance. Hlídá ho policie, která slovo EXIT zná. Ukazují doprava, podél vodního kanálu. Nakonec nacházíme i ukazatel, jenže…

 

Zádrhel 3: Východ - 2 km

 

Objevují se první střípky paniky. Tohle bude vyžadovat hodně svižný krok. Pokračujeme dál a dál podél kanálu, podél zdi Zakázaného města, přesně na druhou stranu, než je zastávka metra. Cesta vypadá, že nikdy nekončí. Dva kilometry tam, dva kilometry zpátky a časová rezerva se tenčí…

 

Zádrhel 4: Pasová kontrola

 

Na vstupu do metra. Protože co kdybyste náhodou chtěli někam jet a vláda o tom nevěděla. Jako by nestačilo, že každý váš krok snímá několik bezpečnostních kamer ze všech úhlů. Jako naschvál se u vstupu zrovna mačká veliká skupina Číňanů, nejspíš celý zájezd, a fronta postupuje šnečím tempem. Kus fronty předbíháme a loktem nabíráme překážející Číňany (zoufalé časy vyžadují zoufalé činy). Začínám pociťovat, jak se panika stupňuje.

 Velký bratr tě vidí. Vždy a všude.

Zádrhel 5: Na automatu na jízdenky jsou sice nakresleny všechny bankovky až po stovku, nic většího než deset juanů vám to ale nespolkne

 

A my máme co? No dvacetijuanovky! A víte, jak v Evropě na placených záchodech máte měničky na mince? Tak ty tady nemají. Automaty navíc neberou karty, protože Číňani všechno platí aplikací v mobilu. Přepážka, kde je možné si lístek normálně koupit, je zavřená. Mód panika plně aktivován! Naštěstí se na nás po nějaké době usmála štěstěna a jeden z procházejících Číňanů pochopil náš problém a jízdenky na šest juanů nám koupil svým mobilem. Snažila jsem se mu vnutit jednu z našich dvacetijuanovek, aby na tom neprodělal, ale nenechal se ukecat. Máme jízdenky, sedíme ve správném metru a jedeme. Teď už to snad bude v pořádku. (haha)

 

Zádrhel 6: Kde je Airport Expres?

 

Tak na tuhle otázku vám v Číně nikdo neodpoví. Nikdo vám totiž nerozumí. A vy nerozumíte jim. Když jsme totiž vystupovali z metra, nechali jsme se zlákat cedulí EXIT (najednou to píšete, co?) a omylem jsme vyšli z placené zóny. Zaměstnanec v barevné vestě označené písmenem i jako informace neumí anglicky (začínám si myslet, že to dělají naschvál) a vrtí hlavou, aby nám dal najevo, že tudy se rozhodně k letištnímu vlaku nedostaneme. Po chvíli dohadování jsme pochopili - buď si koupíme jakýkoliv lístek na metro, abychom se dostali zpátky do placené zóny a v klidu prošli na potřebné nástupiště, nebo musíme vyjít ven z metra a najít vchod E.

 

Zádrhel 7: Automat na jízdenky bere maximálně 10 juanové bankovky

 

A jak jsme si už řekli, my nemáme drobné. Přepážka opět zavřená. Kluci ve vestách nám nepomůžou, pořád jen kroutí hlavou. Volíme variantu B a jdeme hledat vchod E.

 

Zádrhel 8: Vchod E se nejspíš nachází v jiném vesmíru

 

Protože ať koukáme, jak koukáme, žádný jiný vchod do metra na ulici nevidíme. Široko daleko jen beton, asfalt a silnice. Podařilo se nám zastavit mladou Číňanku, která rozuměla anglicky, ale i její google mapy tvrdily, že k letištnímu vlaku se dostaneme skrze placenou zónu metra.

 

Zádrhel 9: Začínám propadat panice a čas stále utíká

 

Řešíme co dál. Zvládli bychom si zajistit taxíka? A měli bychom na něj vůbec peníze? Rozmění nám někdo? No jasně, že ne, když nám nikdo nerozumí. Nebo rozumět nechce. Metro chrlí další a další lidi, na moje dotazy "Do you speak English?" a "Can you help me, please" nereagují. Vyhýbají se očnímu kontaktu. Špatně se mi dýchá. Je nám jasné, že pokud do dvaceti minut nenajdeme způsob, jak nastoupit do vlaku, reálně nám hrozí, že nestihneme letadlo. Zkouším to znovu se zaměstnanci metra, tentokrát už jen pomocí posunků. Bez výsledku.

 

Záchrana: Na přepážku přichází paní. Má fešný stejnokroj. Sice nemluví, ale chápe, kam chceme jít. Ukazuje na jízdenkový automat. Ukazujeme dvacetijuanovku. Paní kýve hlavou a jde nám ji rozměnit. Nahází za nás šest juanů do automatu, předá nám dvě jízdenky a pošle nás správným směrem. Úspěšně ignorujeme cedule směřující k východu. Z posledních sil naskakujeme do vlaku, který se naštěstí rozjíždí správným směrem a veze nás na letiště, kde vystupujeme s rezervou 1,5 hodiny do odletu.

 

 Odletová hala je naštěstí poměrně přehledná, transfery mezi terminály celkem odsýpají a na kontrolách se netvoří fronty. Pas jsme ukazovali asi pěti lidem, dvakrát jsme ho vkládali do čtečky a jednou jako bonus jsme pas ukazovali pánovi, jehož práce byla vložit pas místo nás do samoobslužné čtečky. Ale nakonec jsme se zvládli probojovat přes všech dvěstětřicetpět kontrol včetně zvláštních rámů s nápisem "Karanténa - procházejte pomalu, probíhá měření teploty". To jsme ještě tenkrát netušili, jak se takové rámy budou brzy hodit. Před odletem jsme si ještě stihli koupit za zbylé juany ovocný salát. Bylo v něm dračí ovoce.

 

Čekal nás už jen stejně zvláštní přelet do Thajska a pak dva neuvěřitelné týdny v tomhle asijském ráji.

Město andělůpo asijsku aneb jeden den v Bangkoku - druhý díl cestopisu už je online, fotky průběžně sledujte na instagramu.